HOMR – HNUTÍ NA OBRANU MAJITELŮ REALIT
IČO: 26629631, sídlo: Vinohradská 32, Praha 2, 120 00


Úřad pro ochranu osobních údajů
k rukám ing. Miloše Šnytra
Pplk. Sochora 27
170 00 Praha 7
=========================
k č.j. INSPIV-0303/07-4

V Praze, dne 26. ledna 2007



Věc: Váš dopis ze dne 18. ledna 2007


Obdrželi jsme Váš shora uvedený dopis. S kontrolou nesouhlasíme a vznášíme námitky proti Vám jako inspektoru i proti celému Vašemu úřadu, který naše hnutí již několik let šikanuje. Naše stanovisko je toto:

K průběhu kontroly:

Předně Vám sdělujeme, že občanské sdružení (které nazýváte Bůhví proč společností) Hnutí na obranu majitelů realit, nemá žádné kancelářské ani jiné prostory na adrese svého sídla. Proto jednání není možno na tomto místě uskutečnit. Váš návrh místa konání ústního jednání proto neakceptujeme.

Dostavíme se na jiné Vámi určené místo poté, co nám sdělíte, čeho se má kontrola týkat a jaké podklady od našeho hnutí vyžadujete (viz dále).

K předmětu kontroly:

Ačkoli žádným způsobem neuvádíte, čeho by se kontrola měla týkat, dozvěděli jsme se to již z veřejných hromadných prostředků. Máme být opětovně sankcionováni za údajný seznam umístěný na internetu, který již byl předmětem kontroly. Již Váš postup svědčí o zaujatosti celého Vašeho úřadu, zejména také jeho předsedy, který by zde měl postupovat s nejvyšší mírou objektivity a vědomím, že bude v budoucnu odvolacím orgánem proti případnému negativnímu rozhodnutí Vašeho úřadu a měl by objektivně zvážit veškeré okolnosti případu bez ohledu na předchozí řízení, aby plně zachoval smysl a účel dvojinstančnosti správního řízení. Zatímco kontrolované osobě zasíláte nic neříkající dopis o kontrole dodržování povinností podle zákona č. 101/2000 Sb., předmět této kontroly aktivně sděluje Váš předseda novinářům.. To je jeden z důkazů zaujatosti a podjatosti celého Vašeho úřadu. Správný by dle našeho názoru měl být takový postup, že nejprve tyto informace sdělíte kontrolovanému, poté případně médiím. Jistě chápete, že za takového stavu máme značné pochybnosti i o nezávislosti Vaší, kterou budete nejspíš, jak očekáváme, s odkazem na zákon č. 101/2000 Sb. deklarovat.

Předmětem kontroly by tedy, jak jsme se dozvěděli z médií, mělo být údajné opětovné zveřejnění „seznamu“. Tento „seznam“ byl však již předmětem předchozí kontroly v roce 2004. Tehdy jsme Vám poskytli veškeré vyžádané informace i údaje. Za tento seznam jsme následně byli Vašim úřadem sankcionováni. Městský soud následně rozhodnutí Vašeho úřadu zrušil, jak je Vám jistě známo. Váš úřad se přitom neobtěžoval ani uhradit ve stanovené lhůtě přiznané náklady řízení, proto jsme byli nuceni podat návrh na exekuci. Vůči novinářům prezentujete vědomě nepravdivé údaje, neboť víte, že tvrzení zveřejněné v tisku - cit. „rozhodnutí o pokutě [míněna pokuta předchozí] stále platí“, je lživé. Zrušením rozhodnutí odvolacího orgánu soudem samozřejmě pozbylo právní moci i rozhodnutí prvoinstanční. I pro oblast správního trestání platí zásada presumpce neviny, kterou Váš úřad jednoznačně a opakovaně porušuje. (viz vyjádření Vašeho předsedy pro TV Nova dne 16.12.2006 cit.: „V případě opakování, což k tomu dochází, tak cítím povinnost, abych uložil znova kontrolu a pak se dá předpokládat, že pokuta může být i vyšší“). Pokud zde tedy neexistuje pravomocné rozhodnutí o pokutě, uvádíte úmyslně sdělovací prostředky a tím i celou veřejnost v omyl, že pokuta platí a že důvody zrušení byly jen formální. Důsledkem Vašeho postupu je skutečnost, že zahajujete kontrolu pro identické jednání, pro které kontrola již proběhla a o kterém je již vedeno správní řízení, v němž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.

Jediným, co je v dané věci nové, je skutečnost, že naše hnutí aktivovalo dočasně neaktivní odkaz na svých internetových stránkách. Tuto skutečnost můžete zjistit náhledem do svého počítače připojeného k síti internet, není třeba pro ní zahajovat kontrolu. Pokud to není dostatečné, tuto skutečnost Vám tímto dopisem též potvrzujeme. Vše ostatní již předmětem kontroly bylo a nic se na tom nezměnilo. I to je doklad o šikaně a účelovém postupu Vašeho úřadu.

Osoby provádějící kontrolu:

Vznášíme námitku podjatosti vůči Vaší osobě i vůči osobě předsedy Vašeho úřadu – Igoru Němcovi. S ohledem na podjatost Vašeho předsedy, který svými vystoupeními v médiích veřejně vstupuje do probíhající kontroly, která má být ze zákona prováděna nezávislými inspektory nepodléhajícími vnějším ani vnitřním (ze strany úřadu jako svého zaměstnavatele) vlivům, považujeme za podjatý celý Váš úřad. Svou námitku odůvodňujeme takto:

Vaše osoba prováděla již předchozí kontrolu, jejíž předmět byl týž. V médiích – konkrétně v Hospodářských novinách ze dne 18.6.2004 jste se veřejně o celé záležitosti vyjádřil tak, že se jedná o „prkotinu“. Přesto nám následně byla uložena pokuta 550.000,- Kč – jedna z nejvyšších v historii Vašeho úřadu. Nemůžeme si to vysvětlit jinak než podlehnutím politickým tlakům, či jiným tlakům zevnitř Vašeho úřadu. Stejnou zaujatost předpokládáme i nyní. Nejprve se Váš předseda vyjádřil v tom smyslu, že jsme porušili zákon (viz dále), poté i vystoupil vůči novinářům s prohlášením, že Váš úřad zahájil novou kontrolu ve věci „seznamu“ aniž nám byl předmět řízení Vámi nebo kýmkoli jiným sdělen. V cit. výroku pro TV Nova dokonce uvádí, že Vám uloží novou kontrolu. Sám tedy potvrzuje, že, než že ač máte být nezávislým inspektorem, konáte na pokyn předsedy Vašeho úřadu a zřejmě i na základě jiných vnějších tlaků. Stejně, jako jste u první kontroly připustil, že jednáte na základě podnětů politiků, kteří Vám své stížnosti na zásah do svého soukromí psali na hlavičkovém papíře Poslanecké sněmovny, ačkoli tento údajný zásah s jejich funkcí jinak blíže nesouvisel (jednalo se o způsob jejich soukromého bydlení či vlastnictví jiných nemovitostí), předpokládáme tuto politickou objednávku i v tomto případě (s ohledem na vyjádření některých politiků v médiích).

Osoba předsedy Vašeho úřadu – Igora Němce je podjatá zcela evidentně. Veřejně v médiích zlehčuje pravomocné soudní rozhodnutí a uvádí, že „rozhodnutí o pokutě stále platí“ (nejsme si jisti, zda je původcem této informace zveřejněné v médiích přímo on, i v případě, že to tak není, svědčí to o podjatosti celého Vašeho úřadu). Ačkoli toto tvrzení je zjevná lež. Jak bylo uvedeno výše, pravomocným soudním rozhodnutím bylo druhoinstanční rozhodnutí zrušeno a předsedovi uloženo znovu ve věci rozhodnout. Tím automaticky nemůže být v právní moci ani rozhodnutí prvoinstanční. Opačné tvrzení je porušením zásady presumpce neviny, která platí i pro oblast správního rozhodnutí – tedy dokud není pravomocným rozhodnutím správního orgánu o takzvaném správním deliktu pravomocně rozhodnuto, že určitá osoba se správního deliktu dopustila, je třeba na ní hledět jako na osobu ohledně tohoto správního deliktu nevinou. Váš úřad však v rozporu se zákonem tvrdí opak a navíc předjímá negativní rozhodnutí, aniž bylo takové rozhodnutí vydáno. Dále Váš předseda uvedl, že „soud případ vrátil jen kvůli odstranění formálních nedostatků, což se již stalo“. Pokud pan předseda nepostupuje v přímém rozporu se zákonem, jedná se opět o vyjádření lživé. Váš předseda je totiž povinen vypořádat se dle rozhodnutí soudu se všemi námitky uvedenými v našem vyjádření, které se týkají jak řízení, tak také věci samé, poté nás seznámit s podklady svého pozdějšího rozhodnutí a následně rozhodnout a rozhodnutí nám doručit. Pokud již pan předseda odstranil všechny, dle jeho názoru formální nedostatky, aniž my jsme o tom získali jakékoli povědomí, musel ignorovat uvedený zákonný postup a konal v přímém rozporu se zákonem. To bude samozřejmě předmětem uvedeného správního řízení, svědčí to však navíc o oprávněnosti našich pochyb o nepodjatosti Vašeho předsedy. I když prozatím vedete kontrolu Vy, vznášíme tuto námitku ze dvou důvodů:

1) Podjatý předseda sám prezentuje v médiích, že on ukládá inspektoru provést tuto kontrolu. Inspektor proto nejedná nezávisle, ale plní příkazy předsedy nadřízeného na základě subordinačního principu, který by se v rámci kontroly vůbec neměl uplatňovat.

2) Podjatý předseda bude rozhodovat o námitkách našeho hnutí proti závěru kontroly, že jsme opětovně porušili zákon, o které s ohledem na vše výše uvedené nepochybujeme, bude tedy činný i v rámci této kontroly. Výsledek svého rozhodnutí již předem sdělil médiím.

3) Z podjatosti předsedy dovozujeme z důvodů výše uvedených i podjatost Vaší a celého Vašeho úřadu.

S ohledem na výše uvedené a s odůvodněním obsaženým v tomto podání uvádíme:

1) Kontrola je zcela nedůvodná, neopodstatněná a šikanozní.
2) Kontrola je prováděna ve věci, která nebyla kontrolovanému předem nijak konkretizována, byla již však sdělena hromadným sdělovacím prostředkům.
3) Kontrola je prováděna v identické věci, v níž již kontrola proběhla a o které se vede dosud pravomocně neskončené správní řízení. Oproti stavu při původní kontrole s vůbec nic nezměnilo.
3) Kontrola je prováděna podjatými osobami s výsledkem již předem sděleným veřejnosti prostřednictvím médií.
4) Úřad prostřednictvím svého předsedy a dalších pracovníků který zlehčuje, dezinterpretuje (výrok I. tohoto soudního rozhodnutí) a ignoruje (výrok II. tohoto soudního rozhodnutí) pravomocné soudní rozhodnutí. Svůj procesní neúspěch vyvažuje nejrůznějšími obstrukcemi (např. nesplněním povinnosti uhradit v zákonné lhůtě náklady tohoto soudního řízení) a hrozbou ještě tvrdších sankcí úspěšnému žalobci. Postup v celé kauze, který jsme popsali shora, považujeme za skandální, šikanozní a protizákonný. Této zvůli státní moci se budeme bránit všemi legitimními prostředky.

za Hnutí na obranu majitelů realit



Girolamo Giormani,
předseda občanského sdružení

Ve věci výpovědi z nájmu

Ve věci obvyklého nájemného

znění celého Rozsudku naleznete v příloze

http://justicetv.cz/mozaika/tkkorpc.htm


Informace o konkrétních příkladech korupce systémovým zneužíváním pravomocí justice, státních zastupitelství, policie, BIS a dalších státních orgánů ČR, včetně pokusů o zneužití rozvědky a Interpolu po dobu vlády ČSSD. Jedná se o případy zbavování osobnostních práv (včetně práva na ochranu cti a dobrého jména), majetku a osobní svobody.

HOMR

V příloze naleznete rozsudek senátu Nejvyššího soudu ČR, známého tria Ferák, Korecká, Waltr, který sice uznal neprávný právní názor soudu prvního stupně i soudu odvolacího, které došly k závěru, že regulované nájemné lze měnit jen dohodou stran, avšak přesto zamítl odvolání, neboť se dle jeho názoru s odkazem na judikaturu Ústavního soudu ČR nelze domáhat nájemného do minulosti, ale jen do budoucna, neboli "pro futuro". Nejvyšší soud si bohužel vybral jen část nálezu, kterým byla zrušena nesprávná rozhodnutí obecných soudů, kde se mimochodem pronajímatel domáhá právě doplacení minulého nájemného. Bohužel však nedočetl nález do konce, neboť v něm je dále stanoveno, že obecný soud je povinen poskytnout žalobci (ovšem i žalovanému, aby umožnil smírné vyřešení sporu) rozsáhlé poučení o způsobu, jakým bude nájemné stanovovat, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti. Výslovně ÚS uvádí, že má také umožnit po tomto poučení případnou změnu žaloby. Nerespektování tohoto nálezu, resp. účelové citování jen jeho části, je dalším důkazem porušování čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí ÚS závazná pro všechny orgány i osoby. Tento rozsudek je tedy opět protiústavní. HOMR

26 Cdo 1039/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a
soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) J. J., a b) E. J., zastoupených
advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti cenového ujednání a určení
výše nájemného, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 11 C 210/2003, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. října 2004, č.j. 23 Co
235/2004-62, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. října 2004, č.j. 23 Co
235/2004-62, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. března 2004, č.j. 11 C 210/2003-35, pokud
jimi bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na určení výše nájemného a o nákladech řízení, se zrušují a věc se
vrací v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 3. 2004, č.j. 11 C 210/2003-35,
výrokem I. zamítl žalobu na určení, že smlouva o nájmu bytu č. 5/1386 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) ze
dne 13. 10. 1995 uzavřená mezi P. s. n., spol. s r.o., jako pronajímatelem a J. P. jako nájemcem (dále
„předmětná nájemní smlouva“ nebo „nájemní smlouva“) je v části v rozsudku blíže specifikované neplatná,
výrokem II. zamítl žalobu na určení, že nájemné z předmětného bytu činí - počínaje dnem 1. 4. 2003 - částku
4.500,-Kč měsíčně se splatností do posledního dne příslušného měsíce, a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 10. 2004, č.j. 23
Co 235/2004-62 (poté, co usnesením ze dne 21. 9. 2003, č.j. 23 Co 235/2004-53, nepřipustil změnu žaloby),
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žaloba není důvodná. Konstatoval, že žalobci
nemají naléhavý právní zájem na určení relativní neplatnosti předmětné nájemní smlouvy (v části týkající se
ujednání o výši nájemného) pro rozpor s cenovými předpisy, neboť žaloba určovací není zpravidla
opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Pokud jde o stanovení výše nájemného z předmětného
bytu, odvolací soud dovodil, že i po zrušení předpisů upravujících regulaci nájemného a možnost jeho
jednostranného zvýšení pronajímatelem nic nebrání účastníkům nájemního vztahu, aby si sjednali výši
nájemného dohodou. Nedojde-li však mezi nimi k dohodě (jako je tomu v souzené věci), pronajímatel nemůže
– chybí-li zvláštní předpis předpokládaný ustanovením § 696 odst. 1 obč.zák. – nájemné jednostranně zvýšit.
Výši nájemného (odlišného od toho, na němž se účastníci dohodli) nemůže stanovit ani soud svým
konstitutivním rozhodnutím.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) usnesením ze dne 22. 9. 2005, č.j. 26 Cdo 819/2005-76, dovolání odmítl, neboť je
neshledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. b) ani písm. c) o.s.ř. Dovodil, že právní závěr odvolacího
soudu, že žalobci nemají na požadovaném určení neplatnosti nájemní smlouvy (v části týkající se ujednání o
výši nájemného) naléhavý právní zájem, odpovídá ustálené judikatuře, na kterou poukázal. Dovolání proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně zamítnutí žaloby na určení výše nájemného z
předmětného bytu soudním rozhodnutím, dovolací soud shledal – s odkazem na zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu – rovněž podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepřípustným.
Stránka č. 1 z Vysledky vyhledavani retezce "26 Cdo" - tisk 3
http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=31625&searchstr=26+Cdo&print=true 19.9.2006
Na základě ústavní stížnosti žalobce a) Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 21. 3. 2006, sp.zn. I. ÚS
717/05, zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud shledal, že tímto usnesením bylo
postupem nerespektujícím čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod porušeno základní
právo stěžovatele vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné. Ústavní soud uvedl, že má za to, že je nyní na
Nejvyšším soudu, aby po zrušujícím nálezu Ústavního soudu dovolání připustil, tedy aby poskytl ochranu
základním subjektivním právům stěžovatele a současně v rovině jednoduchého práva položil základ pro
sjednocení judikatury obecných soudů, pokud jde o soudcovské „dotvoření“ práva v oblasti stanovení ústavně
konformní výše nájemného tak, jak to odpovídá závěrům přijatým v nálezu Pléna Ústavního soudu ze dne 28.
2. 2006 sp.zn. Pl. ÚS 20/05. Poukázal na to, že v posléze uvedeném nálezu dospělo Plénum Ústavního soudu k
závěru, že flagrantní důsledky nečinnosti zákonodárce vedou k nutnosti nahradit instrumenty právní ochrany
pronajímatelů chybějící na úrovni „obyčejného“ zákona využitím principů ústavně právní regulace. Proto
Ústavní soud „trvá na plnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany
subjektivních práv a právem chráněných zájmů a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak,
že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné
úpravy“. Povinností obecných soudů je za daného stavu rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na
místních podmínkách.
Se zřetelem k uvedenému shledává dovolací soud dovolání žalobců – pokud směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na určení výše
nájemného - podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným. I když se z obsahu spisu – podání žalobkyně b) ze
dne 20. 2. 2006 (č.l. 84) podává, že jí již nesvědčí vlastnické právo k předmětnému domu, nemohl k této
tvrzené skutečnosti dovolací soud přihlédnout, neboť v dovolacím řízení neplatí ustanovení § 107a o.s.ř. (srov.
§ 243c o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, pokud jde o řešení této otázky, na závěru, že soud nemůže stanovit
nájemné svým konstitutivním rozhodnutím. Ústavní soud České republiky v odůvodnění již zmíněného nálezu
ze dne 28. 2. 2006, sp.zn. Pl. 20/05, publikovaného pod č. 252/2006 Sb., uvedl, že obecné soudy, i přes absenci
předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného. K obdobnému právnímu názoru Ústavní
soud dospěl dále v nálezu ze dne 8. 2. 2006, sp.zn. IV. ÚS 611/05, a ze dne 6. 4. 2006, sp.zn. I. ÚS 489/05.
Vzhledem k citované judikatuře Ústavního soudu nelze přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu, že
neexistuje-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládá
ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák., není oprávněn obecný soud rozhodnout o výši nájemného; dovolání je proto
v tomto rozsahu opodstatněné.
V již zmíněném nálezu ze dne 6. 4. 2006, sp.zn. I ÚS 489/05 Ústavní soud uvedl, že při rozhodování o výši
nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Vzhledem k
mimořádnosti tohoto postupu, založeného výrokem I. nálezu sp.zn. Pl. ÚS 20/05, musí dát soud účastníkům
dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně
eventuální změny žalobního petitu i možnosti uzavřít smír. V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného
soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního
řádu. Dále Ústavní soud dodal, že výrokem I. nálezu sp.zn. Pl. ÚS 20/05 byla založena odpovědnost státu za
újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok
nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody.
Vycházeje z uvedeného dovolací soud považuje za předčasné vyjádřit se k „formě petitu týkajícího se stanovení
nájemného“. Žalobcům musí být totiž poskytnuta možnost úpravy petitu v dalším řízení (jak to ostatně uvedl i
Ústavní soud ve svém zrušujícím nálezu v dané věci ze dne 21. 3. 2006), a to i s ohledem na právní názor
vyjádřený v již zmíněném nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 489/05. Formulace žalobního petitu (v
návaznosti na vylíčení rozhodujících skutečnostností v žalobě) je plně v dispozici žalobce. Posouzení procesně
správného žalobního petitu (§ 42 odst. 4, § 79 o.s.ř.) je věcí soudu prvního stupně (§ 43 o.s.ř.), případně soudu
odvolacího v rámci odvolacího řízení, a až teprve poté soudu dovolacího.
Protože rozsudek odvolacího soudu není, pokud jde o posouzení nároku na určení výše nájemného, správný,
Stránka č. 2 z Vysledky vyhledavani retezce "26 Cdo" - tisk 3
http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=31625&searchstr=26+Cdo&print=true 19.9.2006
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí v tomto rozsahu (jakož
i v akcesorickém výroku o nákladech řízení) zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který rovněž vycházel při posouzení
uvedeného nároku z nesprávného právního názoru), zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i jeho rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Dovoláním žalobců byl napaden rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i pokud jím byl potvrzen
výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti nájemní smlouvy. Dovolací soud
ve svém usnesení ze dne 22. 9. 2005, č.j. 26 Cdo 819/2005-76, neshledal v tomto směru dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným. Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 3. 2006, sp.zn. I. ÚS 717/2005, kterým
označené usnesení dovolací soudu zrušil, uvedl, že otázku neplatnosti ustanovení nájemní smlouvy o výši
nájemného je třeba řešit jako otázku předběžnou.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru založeno na závěru, že žalobci nemají naléhavý
právní zájem na určení neplatnosti nájemní smlouvy v části týkající se výše nájemného. Dovolací soud shodně
jako ve svém usnesení ze dne 22. 9. 2005, č.j. 26 Cdo 819/2005-76, se s tímto právním závěrem ztotožňuje a
neshledává pro řešení této otázky dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným, a to s odkazem na
konstatní judikaturu citovanou ve zmíněném usnesení. K tomu je třeba dodat, že má-li právní otázka, o níž má
být rozhodnuto určovacím výrokem, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního
vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení
existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon
50/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996 na straně 113, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.
4. 2001, sp.zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
2001).
Vycházeje z uvedeného Nejvyšší soud dovolání žalobců – pokud směřovalo proti napadenému rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení
neplatnosti nájemní smlouvy – podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Ostatně jestliže
podle ustálené judikatury i právní teorie nelze řešení předběžné otázky vyslovovat ve výroku rozsudku, nebyl
by ani důvod pro to, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen i v této části.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první,
§ 226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d
odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Stránka č. 3 z Vysledky vyhledavani retezce "26 Cdo" - tisk 3
http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=31625&searchstr=26+Cdo&print=true 19.9.2006

viz příloha

20 Cdo 2488/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné A. S., zastoupené advokátkou, proti povinným 1/ O. V., a 2/ I. V., zastoupené advokátem, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 E 157/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2005, č.j. 8 Co 1152/2005-51, takto:


Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2005, č.j. 8 Co 1152/2005-51, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.



O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil krajský soud usnesení ze dne 10. 2. 2005, č.j. 34 E 157/2004-27 (jímž okresní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 31. 10. 2003, č.j. 18 C 201/2003-38, výkon rozhodnutí vyklizením), tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl. Dospěl k závěru, že nabízený byt nelze považovat za přiměřený bytu vyklizovanému, neboť nájemné spolu s úhradou za plnění poskytovaná s užíváním bytu by v nabízeném bytě činily 10.400,- Kč měsíčně, tedy částku přesahující 40 % příjmů povinných (jež činí 25.000,- Kč měsíčně), zatímco ve vyklizovaném bytě činí tento poměr 22 %. Náklady na bydlení v nabízeném bytě by nadstandardně zatížily rodinný rozpočet povinných, jejichž příjmy za nadstandardní považovat nelze.

V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ a § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítá oprávněná nesprávné právní posouzení věci. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. IV. ÚS 524/2003, je přesvědčena, že při úvahách o přiměřenosti náhradního bytu se soud musí zabývat pouze otázkou, zda nájemné v nabízeném bytě odpovídá obvyklé ceně nájmu v daném místě a čase. V dané věci je nájemné v nabízeném bytě (6.900,- Kč měsíčně) ještě nižší než obvyklá cena nájmu v daném čase a místě. Sociální situace povinných v této souvislosti není rozhodující; i kdyby tomu tak ovšem bylo, zbývalo by povinným při užívání nabízeného bytu ještě zhruba 15.000,- Kč měsíčně, což je příjem celé řady jiných rodin. Námitka, že syn povinných od 1. 9. 2005 začal studovat soukromou školu, je bezpředmětná; ostatně i oprávněná je samoživitelkou pečující o dvě nezletilé děti. Soud navíc nepřihlédl k příjmu druhého dítěte povinných, jež je výdělečně činné. Navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Povinní se k dovolání nevyjádřili.


Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005, neboť – jak se podává z odůvodnění napadeného usnesení – odvolací řízení bylo provedeno podle procesních předpisů účinných do tohoto dne (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání – přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/ a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. – je důvodné.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


Podle § 711 odst. 2, věty čtvrté, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), má-li nájemce právo na náhradní byt (náhradní ubytování), rozhodne soud, že nájemce je povinen vyklidit byt do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, a stačí-li poskytnutí náhradního ubytování, do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování.

Podle § 712 odst. 2, věty druhé, obč. zák., skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodů podle § 711 odst. 1 písm. a), b), e), f) a i), má nájemce právo na náhradní byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má vyklidit (přiměřený náhradní byt).

Je výrazem ustálené soudní praxe, že jedním z kritérií vymezujících přiměřený náhradní byt je rovněž výše nájemného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 823/2004). Z ustanovení § 712 odst. 2, věty druhé, obč. zák. ovšem vyplývá, že zásadní rovnocennost nabízeného bytu (a to i z hlediska nájemného) se posuzuje nikoli ve vztahu k sociálním poměrům povinných, nýbrž ve vztahu k vyklizovanému bytu. Je-li nájemné v nabízeném bytě podle místních podmínek rovnocenné nájemnému v bytě vyklizovaném (v případě regulovaného nájemného v dosavadním bytě pak odpovídající obvyklé ceně nájmu v daném čase a místě, srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. IV. ÚS 524/2003, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 34 pod č. 138), je třeba nabízený byt z tohoto hlediska považovat za přiměřený bez ohledu na aktuální sociální situaci povinných. Ve zmíněném nálezu Ústavní soud uvedl, že na pronajímatele nelze při rozhodování o vyklizení přenášet zátěž sociálně slabších osob; způsob, jak vyřešit případné finanční těžkosti povinných při uspokojování potřeby bydlení, leží ve sféře státní pomoci (např. formou příspěvku na bydlení).

Právní názor odvolacího soudu, že rovnocennost nabízeného bytu vůči bytu vyklizovanému z hlediska výše nájemného je třeba posuzovat vzhledem k aktuální sociální situaci povinných, je tedy nesprávný.


Nejvyšší soud proto napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

V novém usnesení odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. l, věta druhá, o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2006

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu

http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=28078&searchstr=20+Cdo+2488%2F2005