Městský soud rozhodl Rozsudkem jménem republiky ze dne 27.11.2006 pod č.j. 7Ca 207/2005-50 o zrušení udělení pokuty ve výši 550.000,- Kč nařízenou Úřadem na ochranu osobních údajů
 Aktuality
 Stanovy
 Kontakt
 Členství v HOMR
 Nálezy Ú.S.
 „Sociální nájemníci“
 Články
 Názory


Počet návštěv
od 30.01.2004
21075328






1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 >>

  :: Mezinárodní zločiny spáchané soudci České republiky před Trestním tribunálem v Haagu   
:: 31.01.2013
V přiloženém souboru naleznete informaci ke stíhání zločinů proti lidskosti páchaných na území České republiky, která byla zaslána Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu v lednu letošního roku. Toto podání se týká zločinů spáchaných soudci v České republice, a to od obecných soudů až k Ústavnímu soudu ČR ve věci majetkových křivd na českých a bývalých českých občanech v celém světě. Součástí přiloženého souboru je i formulář, kterým se můžete k žalobě připojit.
Přiložené soubory (2)   Diskuse (0)

  :: Usnesení MS v Praze dne 30.10.2006   
:: 26.01.2007
Ve věci obvyklého nájemného
Přiložené soubory (1)   Diskuse (1)

  :: Rozsudek ze dne 27.11.2006 o zrušení pokuty ve výši 550.000,- Kč   
:: 01.12.2006
znění celého Rozsudku naleznete v příloze
Přiložené soubory (1)   Diskuse (7)

  :: Pronikání organizovaného zločinu do státních struktur a samosprávy   
:: 03.11.2006
http://justicetv.cz/mozaika/tkkorpc.htm


Informace o konkrétních příkladech korupce systémovým zneužíváním pravomocí justice, státních zastupitelství, policie, BIS a dalších státních orgánů ČR, včetně pokusů o zneužití rozvědky a Interpolu po dobu vlády ČSSD. Jedná se o případy zbavování osobnostních práv (včetně práva na ochranu cti a dobrého jména), majetku a osobní svobody.

HOMR
  Diskuse (1)

  :: Protiústavní rozsudek Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1924/2006   
:: 19.10.2006
V příloze naleznete rozsudek senátu Nejvyššího soudu ČR, známého tria Ferák, Korecká, Waltr, který sice uznal neprávný právní názor soudu prvního stupně i soudu odvolacího, které došly k závěru, že regulované nájemné lze měnit jen dohodou stran, avšak přesto zamítl odvolání, neboť se dle jeho názoru s odkazem na judikaturu Ústavního soudu ČR nelze domáhat nájemného do minulosti, ale jen do budoucna, neboli "pro futuro". Nejvyšší soud si bohužel vybral jen část nálezu, kterým byla zrušena nesprávná rozhodnutí obecných soudů, kde se mimochodem pronajímatel domáhá právě doplacení minulého nájemného. Bohužel však nedočetl nález do konce, neboť v něm je dále stanoveno, že obecný soud je povinen poskytnout žalobci (ovšem i žalovanému, aby umožnil smírné vyřešení sporu) rozsáhlé poučení o způsobu, jakým bude nájemné stanovovat, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti. Výslovně ÚS uvádí, že má také umožnit po tomto poučení případnou změnu žaloby. Nerespektování tohoto nálezu, resp. účelové citování jen jeho části, je dalším důkazem porušování čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí ÚS závazná pro všechny orgány i osoby. Tento rozsudek je tedy opět protiústavní. HOMR
Přiložené soubory (1)   Diskuse (1)

  :: 26 Cdo 1039/2006 Rozsudek jménem republiky   
:: 20.09.2006
26 Cdo 1039/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a
soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) J. J., a b) E. J., zastoupených
advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti cenového ujednání a určení
výše nájemného, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 11 C 210/2003, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. října 2004, č.j. 23 Co
235/2004-62, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. října 2004, č.j. 23 Co
235/2004-62, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. března 2004, č.j. 11 C 210/2003-35, pokud
jimi bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na určení výše nájemného a o nákladech řízení, se zrušují a věc se
vrací v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 3. 2004, č.j. 11 C 210/2003-35,
výrokem I. zamítl žalobu na určení, že smlouva o nájmu bytu č. 5/1386 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) ze
dne 13. 10. 1995 uzavřená mezi P. s. n., spol. s r.o., jako pronajímatelem a J. P. jako nájemcem (dále
„předmětná nájemní smlouva“ nebo „nájemní smlouva“) je v části v rozsudku blíže specifikované neplatná,
výrokem II. zamítl žalobu na určení, že nájemné z předmětného bytu činí - počínaje dnem 1. 4. 2003 - částku
4.500,-Kč měsíčně se splatností do posledního dne příslušného měsíce, a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 10. 2004, č.j. 23
Co 235/2004-62 (poté, co usnesením ze dne 21. 9. 2003, č.j. 23 Co 235/2004-53, nepřipustil změnu žaloby),
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žaloba není důvodná. Konstatoval, že žalobci
nemají naléhavý právní zájem na určení relativní neplatnosti předmětné nájemní smlouvy (v části týkající se
ujednání o výši nájemného) pro rozpor s cenovými předpisy, neboť žaloba určovací není zpravidla
opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Pokud jde o stanovení výše nájemného z předmětného
bytu, odvolací soud dovodil, že i po zrušení předpisů upravujících regulaci nájemného a možnost jeho
jednostranného zvýšení pronajímatelem nic nebrání účastníkům nájemního vztahu, aby si sjednali výši
nájemného dohodou. Nedojde-li však mezi nimi k dohodě (jako je tomu v souzené věci), pronajímatel nemůže
– chybí-li zvláštní předpis předpokládaný ustanovením § 696 odst. 1 obč.zák. – nájemné jednostranně zvýšit.
Výši nájemného (odlišného od toho, na němž se účastníci dohodli) nemůže stanovit ani soud svým
konstitutivním rozhodnutím.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) usnesením ze dne 22. 9. 2005, č.j. 26 Cdo 819/2005-76, dovolání odmítl, neboť je
neshledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. b) ani písm. c) o.s.ř. Dovodil, že právní závěr odvolacího
soudu, že žalobci nemají na požadovaném určení neplatnosti nájemní smlouvy (v části týkající se ujednání o
výši nájemného) naléhavý právní zájem, odpovídá ustálené judikatuře, na kterou poukázal. Dovolání proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně zamítnutí žaloby na určení výše nájemného z
předmětného bytu soudním rozhodnutím, dovolací soud shledal – s odkazem na zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu – rovněž podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepřípustným.
Stránka č. 1 z Vysledky vyhledavani retezce "26 Cdo" - tisk 3
http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=31625&searchstr=26+Cdo&print=true 19.9.2006
Na základě ústavní stížnosti žalobce a) Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 21. 3. 2006, sp.zn. I. ÚS
717/05, zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud shledal, že tímto usnesením bylo
postupem nerespektujícím čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod porušeno základní
právo stěžovatele vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné. Ústavní soud uvedl, že má za to, že je nyní na
Nejvyšším soudu, aby po zrušujícím nálezu Ústavního soudu dovolání připustil, tedy aby poskytl ochranu
základním subjektivním právům stěžovatele a současně v rovině jednoduchého práva položil základ pro
sjednocení judikatury obecných soudů, pokud jde o soudcovské „dotvoření“ práva v oblasti stanovení ústavně
konformní výše nájemného tak, jak to odpovídá závěrům přijatým v nálezu Pléna Ústavního soudu ze dne 28.
2. 2006 sp.zn. Pl. ÚS 20/05. Poukázal na to, že v posléze uvedeném nálezu dospělo Plénum Ústavního soudu k
závěru, že flagrantní důsledky nečinnosti zákonodárce vedou k nutnosti nahradit instrumenty právní ochrany
pronajímatelů chybějící na úrovni „obyčejného“ zákona využitím principů ústavně právní regulace. Proto
Ústavní soud „trvá na plnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany
subjektivních práv a právem chráněných zájmů a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak,
že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné
úpravy“. Povinností obecných soudů je za daného stavu rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na
místních podmínkách.
Se zřetelem k uvedenému shledává dovolací soud dovolání žalobců – pokud směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na určení výše
nájemného - podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným. I když se z obsahu spisu – podání žalobkyně b) ze
dne 20. 2. 2006 (č.l. 84) podává, že jí již nesvědčí vlastnické právo k předmětnému domu, nemohl k této
tvrzené skutečnosti dovolací soud přihlédnout, neboť v dovolacím řízení neplatí ustanovení § 107a o.s.ř. (srov.
§ 243c o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, pokud jde o řešení této otázky, na závěru, že soud nemůže stanovit
nájemné svým konstitutivním rozhodnutím. Ústavní soud České republiky v odůvodnění již zmíněného nálezu
ze dne 28. 2. 2006, sp.zn. Pl. 20/05, publikovaného pod č. 252/2006 Sb., uvedl, že obecné soudy, i přes absenci
předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného. K obdobnému právnímu názoru Ústavní
soud dospěl dále v nálezu ze dne 8. 2. 2006, sp.zn. IV. ÚS 611/05, a ze dne 6. 4. 2006, sp.zn. I. ÚS 489/05.
Vzhledem k citované judikatuře Ústavního soudu nelze přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu, že
neexistuje-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládá
ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák., není oprávněn obecný soud rozhodnout o výši nájemného; dovolání je proto
v tomto rozsahu opodstatněné.
V již zmíněném nálezu ze dne 6. 4. 2006, sp.zn. I ÚS 489/05 Ústavní soud uvedl, že při rozhodování o výši
nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Vzhledem k
mimořádnosti tohoto postupu, založeného výrokem I. nálezu sp.zn. Pl. ÚS 20/05, musí dát soud účastníkům
dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně
eventuální změny žalobního petitu i možnosti uzavřít smír. V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného
soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního
řádu. Dále Ústavní soud dodal, že výrokem I. nálezu sp.zn. Pl. ÚS 20/05 byla založena odpovědnost státu za
újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok
nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody.
Vycházeje z uvedeného dovolací soud považuje za předčasné vyjádřit se k „formě petitu týkajícího se stanovení
nájemného“. Žalobcům musí být totiž poskytnuta možnost úpravy petitu v dalším řízení (jak to ostatně uvedl i
Ústavní soud ve svém zrušujícím nálezu v dané věci ze dne 21. 3. 2006), a to i s ohledem na právní názor
vyjádřený v již zmíněném nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 489/05. Formulace žalobního petitu (v
návaznosti na vylíčení rozhodujících skutečnostností v žalobě) je plně v dispozici žalobce. Posouzení procesně
správného žalobního petitu (§ 42 odst. 4, § 79 o.s.ř.) je věcí soudu prvního stupně (§ 43 o.s.ř.), případně soudu
odvolacího v rámci odvolacího řízení, a až teprve poté soudu dovolacího.
Protože rozsudek odvolacího soudu není, pokud jde o posouzení nároku na určení výše nájemného, správný,
Stránka č. 2 z Vysledky vyhledavani retezce "26 Cdo" - tisk 3
http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=31625&searchstr=26+Cdo&print=true 19.9.2006
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí v tomto rozsahu (jakož
i v akcesorickém výroku o nákladech řízení) zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který rovněž vycházel při posouzení
uvedeného nároku z nesprávného právního názoru), zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i jeho rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Dovoláním žalobců byl napaden rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i pokud jím byl potvrzen
výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti nájemní smlouvy. Dovolací soud
ve svém usnesení ze dne 22. 9. 2005, č.j. 26 Cdo 819/2005-76, neshledal v tomto směru dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným. Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 3. 2006, sp.zn. I. ÚS 717/2005, kterým
označené usnesení dovolací soudu zrušil, uvedl, že otázku neplatnosti ustanovení nájemní smlouvy o výši
nájemného je třeba řešit jako otázku předběžnou.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru založeno na závěru, že žalobci nemají naléhavý
právní zájem na určení neplatnosti nájemní smlouvy v části týkající se výše nájemného. Dovolací soud shodně
jako ve svém usnesení ze dne 22. 9. 2005, č.j. 26 Cdo 819/2005-76, se s tímto právním závěrem ztotožňuje a
neshledává pro řešení této otázky dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným, a to s odkazem na
konstatní judikaturu citovanou ve zmíněném usnesení. K tomu je třeba dodat, že má-li právní otázka, o níž má
být rozhodnuto určovacím výrokem, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního
vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení
existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon
50/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996 na straně 113, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.
4. 2001, sp.zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
2001).
Vycházeje z uvedeného Nejvyšší soud dovolání žalobců – pokud směřovalo proti napadenému rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení
neplatnosti nájemní smlouvy – podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Ostatně jestliže
podle ustálené judikatury i právní teorie nelze řešení předběžné otázky vyslovovat ve výroku rozsudku, nebyl
by ani důvod pro to, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen i v této části.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první,
§ 226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d
odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Stránka č. 3 z Vysledky vyhledavani retezce "26 Cdo" - tisk 3
http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=31625&searchstr=26+Cdo&print=true 19.9.2006
  Diskuse (1)

  :: Nález ÚS ČR č. 47/05 ze dne 13.7.2006   
:: 11.09.2006
viz příloha
Přiložené soubory (1)   Diskuse (1)

  :: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 20 Cdo 2488/2005   
:: 15.08.2006
20 Cdo 2488/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné A. S., zastoupené advokátkou, proti povinným 1/ O. V., a 2/ I. V., zastoupené advokátem, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 E 157/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2005, č.j. 8 Co 1152/2005-51, takto:


Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2005, č.j. 8 Co 1152/2005-51, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.



O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil krajský soud usnesení ze dne 10. 2. 2005, č.j. 34 E 157/2004-27 (jímž okresní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 31. 10. 2003, č.j. 18 C 201/2003-38, výkon rozhodnutí vyklizením), tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl. Dospěl k závěru, že nabízený byt nelze považovat za přiměřený bytu vyklizovanému, neboť nájemné spolu s úhradou za plnění poskytovaná s užíváním bytu by v nabízeném bytě činily 10.400,- Kč měsíčně, tedy částku přesahující 40 % příjmů povinných (jež činí 25.000,- Kč měsíčně), zatímco ve vyklizovaném bytě činí tento poměr 22 %. Náklady na bydlení v nabízeném bytě by nadstandardně zatížily rodinný rozpočet povinných, jejichž příjmy za nadstandardní považovat nelze.

V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ a § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítá oprávněná nesprávné právní posouzení věci. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. IV. ÚS 524/2003, je přesvědčena, že při úvahách o přiměřenosti náhradního bytu se soud musí zabývat pouze otázkou, zda nájemné v nabízeném bytě odpovídá obvyklé ceně nájmu v daném místě a čase. V dané věci je nájemné v nabízeném bytě (6.900,- Kč měsíčně) ještě nižší než obvyklá cena nájmu v daném čase a místě. Sociální situace povinných v této souvislosti není rozhodující; i kdyby tomu tak ovšem bylo, zbývalo by povinným při užívání nabízeného bytu ještě zhruba 15.000,- Kč měsíčně, což je příjem celé řady jiných rodin. Námitka, že syn povinných od 1. 9. 2005 začal studovat soukromou školu, je bezpředmětná; ostatně i oprávněná je samoživitelkou pečující o dvě nezletilé děti. Soud navíc nepřihlédl k příjmu druhého dítěte povinných, jež je výdělečně činné. Navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Povinní se k dovolání nevyjádřili.


Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005, neboť – jak se podává z odůvodnění napadeného usnesení – odvolací řízení bylo provedeno podle procesních předpisů účinných do tohoto dne (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání – přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/ a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. – je důvodné.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


Podle § 711 odst. 2, věty čtvrté, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), má-li nájemce právo na náhradní byt (náhradní ubytování), rozhodne soud, že nájemce je povinen vyklidit byt do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, a stačí-li poskytnutí náhradního ubytování, do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování.

Podle § 712 odst. 2, věty druhé, obč. zák., skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodů podle § 711 odst. 1 písm. a), b), e), f) a i), má nájemce právo na náhradní byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má vyklidit (přiměřený náhradní byt).

Je výrazem ustálené soudní praxe, že jedním z kritérií vymezujících přiměřený náhradní byt je rovněž výše nájemného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 823/2004). Z ustanovení § 712 odst. 2, věty druhé, obč. zák. ovšem vyplývá, že zásadní rovnocennost nabízeného bytu (a to i z hlediska nájemného) se posuzuje nikoli ve vztahu k sociálním poměrům povinných, nýbrž ve vztahu k vyklizovanému bytu. Je-li nájemné v nabízeném bytě podle místních podmínek rovnocenné nájemnému v bytě vyklizovaném (v případě regulovaného nájemného v dosavadním bytě pak odpovídající obvyklé ceně nájmu v daném čase a místě, srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. IV. ÚS 524/2003, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 34 pod č. 138), je třeba nabízený byt z tohoto hlediska považovat za přiměřený bez ohledu na aktuální sociální situaci povinných. Ve zmíněném nálezu Ústavní soud uvedl, že na pronajímatele nelze při rozhodování o vyklizení přenášet zátěž sociálně slabších osob; způsob, jak vyřešit případné finanční těžkosti povinných při uspokojování potřeby bydlení, leží ve sféře státní pomoci (např. formou příspěvku na bydlení).

Právní názor odvolacího soudu, že rovnocennost nabízeného bytu vůči bytu vyklizovanému z hlediska výše nájemného je třeba posuzovat vzhledem k aktuální sociální situaci povinných, je tedy nesprávný.


Nejvyšší soud proto napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

V novém usnesení odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. l, věta druhá, o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2006

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu

http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=28078&searchstr=20+Cdo+2488%2F2005

  Diskuse (1)

  :: Usnesení vlády České republiky ze dne 26.7.2006 č. 928   
:: 09.08.2006
Přiložené soubory (2)   Diskuse (1)

  :: Rozhodnutí Velkého Senátu HUTTEN-CZAPSKA proti POLSKU   
:: 21.06.2006
ještě jeden překlad

HOMR
Přiložené soubory (1)   Diskuse (0)